Napsal: 12.05.2008 15:23
od David Dvořáček, DiS.
Diskuze o zapojení zdravotníků u JPO
Vážené sestry a bratři hasiči,
předkládám Vám cíle a závěr mé výzkumně-průzkumné absolventské práce na téma: Úroveň znalostí členů jednotek požární ochrany z předlékařské první pomoci a zdravotní příprava v systému odborné přípravy jednotek požární ochrany.
Cílem mé absolventské práce je shrnout poznatky o předlékařské první pomoci z pohledu jednotek požární ochrany a vyvolat debatu o uznání funkce Hasič specialista záchranář (obnovení hasič-samaritán). Vzhledem k narůstajícímu počtu zásahů všech druhů jednotek JPO I – JPO VI pokládám za nevyhnutelně nutné zavést specializaci u hasičů v poskytování předlékařské první pomoci. Kvantum informací překročilo běžný rámec všeobecných znalostí a tyto znalosti je neudále nutné upřesňovat, doplňovat a procvičovat. Dále systém zdravotní přípravy u jednotek požární ochrany 1x ročně provedený od lékaře a 4x ročně samostudiem z odborné literatury pokládám naprosto za nedostatečný a přežitý. Mým cílem je zavést praktický výcvik vedený nejméně 1x měsíčně výše uvedenou odborností Hasič specialista záchranář. Mezi další mé cíle patří shromáždit dostatek podkladů k vytvoření odbornosti Hasič specialista záchranář. Se závěry práce seznámit kompetentní řídící orgány profesionálních hasičů HZS ČR a dobrovolných SH ČMS a vyvolat debatu o potřebnosti této nové (obnovené) specializace. Tato funkce ve světě zcela běžně funguje a v ČR měla za první republiky dobrou tradici. Praktickým doporučením by bylo započetí tvorby legislativy a metodických pokynů ze strany výše jmenovaných řídících orgánů, aby se tato nové odbornost dostala na stejnou úroveň např. s odbornostmi strojník, technik chemicko-technologické služby, velitel atd.
Jsem zásahový hasič a zároveň student dálkového studia na Vyšší odborné škole zdravotnické Brno – obor: Diplomovaný zdravotnický záchranář.
Chtěl bych vyvolat širší diskusi o vhodnosti zavedení zdravotnických záchranářů u jednotek požární ochrany. Prosím o zaujmutí stanoviska k mému doporučení a možnost realizace v praxi. Přivítám i negativní ohlasy. Text vyjadřuje názor autora a sestavil jsem jej z odborné literatury.
Vaše reakce bych zveřejnil na závěr své diplomové práce.
Za Vaši spolupráci předem děkuji
S bratrským pozdravem
David Dvořáček, DiS.
Dvoracekzachranar@seznam.cz
HASIČ A PRVNÍ POMOC
Hasiči, jejichž hlavní úlohou je záchrana materiálních a lidských hodnot, přicházejí často na místa požárů nebo jiných živelných pohrom, kde se vyskytuje i mnoho druhů zranění, ať už popálenin, zranění způsobených padajícími úlomky nebo materiálem při požáru, šokovaných lidí, často otrávených nebo přiotrávených vznikajícími i unikajícími látkami při požárech, ale i lidí, u kterých se vyskytují všechny druhy klasických poranění. Je proto potřebné, aby hasiči kromě ovládání požární techniky dokonale zvládli i poskytování první pomoci na vysoké odborné úrovni, aby ji dokázali dokonale využít a použít v praxi, neustále se v ní zdokonalovali, a tak zvládli úlohu záchrany lidských životů v oblasti své bojové činnosti. Z výše uvedeného logicky vyplývá, že všichni hasiči se při plnění svých povinností setkávají se stavy ohrožení života i naléhavou potřebou jejího poskytnutí. Hasiči jsou mnohdy jediní, kteří jsou schopny dostat se k těžce zraněným osobám na obtížně přístupných místech – díky svému speciálnímu výcviku. Často jsou u havárií jako první. Na místě nehody mohou být hasiči ve značném časovém předstihu před zdravotnickou záchrannou službou. Od hasičů veřejnost očekává podstatně více než od nahodile přítomných svědků. Neposkytnutí první pomoci je navíc sankcionováno paragrafem trestního zákona, který má vyšší sazbu pro osoby, jimž tato povinnost vyplývá z výkonu povolání. Resuscitační gramotnost a znalost nejdůležitějších postupů laické první pomoci by se měla stát standardním kvalifikačním předpokladem pro práci profesionálního hasiče. Ze světa jsou ostatně známy organizační modely, kdy funkci zdravotnických záchranářů plní hasiči. V některých zemích se hasiči podílejí na rychlé zdravotnické pomoci a na transportu pacientů (Francie, některé spolkové země v Německu). Ve skandinávských zemích jsou hasiči součástí záchranné služby.
První pomoc je soubor jednoduchých a účelných metod a opatření, která mohou být poskytnuta kýmkoliv, kdekoliv a kdykoliv jako bezprostřední pomoc při náhlém postižení zdraví. Je-li součástí tohoto náhlého postižení zdraví i ohrožení života, je pak součástí první pomocí i neodkladná resuscitace.
Základní první pomoc je soubor metod a opatření, která mohou být při náhlém postižení zdraví poskytnuta nebo provedena bez jakéhokoli specializovaného vybavení. Její součástí je i přivolání odborné – nejčastěji zdravotnické – první pomoci a v případě bezprostředního ohrožení života i základní neodkladná resuscitace. Hasič v civilu je občan jako každý jiný, tomu odpovídá i pravděpodobnost poskytování první pomoci.
Rozšířená první pomoc navazuje na základní a zahrnuje i použití specializovaného vybavení (přístroje, nástroje, nejrůznější pomůcky a léky) odborně školenými pracovníky. Její součástí je v případě potřeby i převoz postiženého do stálého zdravotnického zařízení k poskytnutí definitivního ošetření nebo k zabezpečení pokračujícího léčení. U případů bezprostředního ohrožení života je pak její součástí samozřejmě i rozšířená neodkladná resuscitace. U hasičů se nejčastěji bude jednat o kombinaci laických a odborných postupů první pomoci. Lze u nich předpokládat částečné vybavení pomůckami a technikou, jež je laikům nedostupná. Zásahová vozidla hasičů bývají často vybavena profesionálními imobilizačními prostředky, dýchacími přístroji, speciálními krycími a obvazovými materiály.
První pomoc není v žádném případě náhradou lékařského ošetření. Je to okamžitá, dočasná péče poskytovaná nemocnému či zraněnému do doby příchodu lékaře. Účelem první pomoci je udržet nemocného nebo zraněného naživu, zabránit zhoršení jeho zdravotního stavu a napomoci brzkému zlepšení tohoto stavu u postiženého. Zasahující hasič musí být schopen provést při mimořádných událostech neodkladná opatření v souladu se svým posláním chránit zdraví a život občanů a poskytovat účinnou pomoc. Plně kvalifikovaný první zasahující hasič má dostatek dovedností a příslušné vybavení pro podporu základních životních procesů, které mohou zmírnit vliv podmínek ohrožujících život. Nejprve, pokud není k dispozici nikdo kvalifikovanější pro předlékařskou péči, musí první vyšetření uskutečnit hasič, který je povinen věnovat se bezprostředním potřebám postižených. U zraněných osob však provádí pouze ty úkony, ke kterým byl odborně vyškolen a které bezpečně ovládá. Nedodržením této zásady se může hasič dopustit trestného činu ublížení na zdravé podle ustanovení § 223 a § 224 trestního zákona.
Z povahy práce hasiče vyplývá i vyšší pravděpodobnost aktivního poskytování laické první pomoci. Zdravotnickou první pomoc za standardních i mimořádných situací poskytují týmy zdravotnické záchranné služby. Hasič v uniformě zasahuje organizovaně jako člen týmu. Součinnost se zdravotníky a ochota ke spolupráci je většinou dobrá. Při poskytování první pomoci se nechají vést zdravotníky. Od proškolených hasičů lze očekávat vyšší kvalitu (využití teoretických vědomostí). Požadavky na hasiče se stále zvyšují. Laická první pomoc je pro hasiče nedostatečná, rutině se žádá podstatně více, ale teoretické znalosti chybí. Rozsah požadovaných výkonů u hasičů značně přesahuje laickou první pomoc, ale chybí jim odborní školitelé nebo by jim měli přednášet profesionálové zdravotnické záchranné služby.
Důvody a příležitosti k samostatnému zásahu Objektivní potřeba poskytování první pomoci u hasičů zahrnuje následující situace:
Dopravní nehody před příjezdem zdravotnické záchranné služby.
Zásahy u požárů, ve vodě a zamořeném prostoru (všude tam, kam nechránění a nevycvičení zdravotníci nemohou).
Hromadný výskyt velkého počtu zraněných osob (nehody prostředků hromadné dopravy, průmyslové havárie, teroristické útoky).
Zahraniční mise.
Ve většině případů technickou pomoc poskytují hasiči z povolání, kteří jsou k této činnosti vycvičeni a vybaveni. Profesionální hasiči zejména při dopravních nehodách se dnes neobejdou bez znalostí poskytování první pomoci. Tato zdravotní příprava již v současné době chybí zejména u zásahových jednotek dobrovolných hasičů kategorie II a V. Při samotném zásahu je základní povinností hasičů poskytnout zraněným první pomoc podle závažnosti zranění. Do předání zachráněných osob zdravotnické záchranné službě poskytují první pomoc zraněným zasahující hasiči. Po příjezdu lékaře s ním pak v této oblasti úzce spolupracují. Další základní povinností je vyproštění osob z vraků vozidel. Při této činnosti je nutné úzce spolupracovat s lékařem, aby nedošlo k dalším zbytečným zraněním. Problematika vyprošťovacích prací zejména při silničních nehodách, které vyžadují zručnost a spolupráci hasičských a zdravotnických týmů. Je nutná vzájemná znalost činnosti, neboť hasiči mohou být nuceni zahájit vyprošťovací práce ještě před příjezdem zdravotníků nebo se může vyskytnout situace, kdy si zdravotníci musejí uvolnit přístup k postiženým dříve, než na místo dorazí hasiči. Postižený musí být ošetřen ještě před vyproštěním z havarovaného vozidla, přičemž hlavní myšlenkou musí při tom být bezpečnost ošetřujících i postiženého. Hasičské i zdravotnické složky musí vzájemně znát nástroje a nářadí, které používají jejich protějšky. První pomoc postiženému musí být poskytnuta co nejdříve, takže ošetřující personál musí mít na místě všechno potřebné zdravotní vybavení. Výpomoc a podpůrná činnost zásahu lékařů a záchranářů ze strany hasičů je nejen vítaná, ale nezbytná.
Hasič specialista záchranář
Mimo hlavní činnosti hasičů dané § 70 zák. ČNR č. 133/1985, provádějí jednotky požární ochrany činnosti spojené se záchranou osob. Zachránění je definováno jako odvrácení život ohrožujících stavů, zahájení život zachraňujících léčebných postupů, vyproštění z život ohrožujících podmínek. Činnosti jsou specifické a vyžadují zvláštní odbornou přípravu. Odbornou zdravotní přípravu u vybraných hasičů zajišťují jednorázově lékaři zdravotnické záchranné služby formou přednášek a praktických ukázek. Praktický výcvik na výjezdových střediscích ZZS a na odděleních nemocnicích např. ARO. Náročný kontinuální odborný výcvik, má mít na starosti zdravotnický instruktor. Asi se shodneme na tom, že nejen záchranář, ale každý hasič by měl mít základní znalosti ze zdravovědy. A ty by si měl neustále opakovat. Pokud to nebude dělat, tak až se dostane do reální situace, zazmatkuje.
Požadavky na funkci hasiče specialisty záchranáře – nástupní odborný výcvik na funkci hasič a speciální příprava k získání odborné způsobilosti zdravotnického směru § 18 zákon č. 96/2004 Sb. Hasič specialista záchranář je určen především jako všestranná zdravotnická podpora zasahujících jednotek PO při samostatné zásahové činnosti na požářišti, kdy situace u zásahu vyžaduje činnost nad rámec běžně vycvičeného hasiče a je nutno použít nadstandardní prostředky a vybavení. Mezi základní okruhy jeho činnosti patří:
1) prioritním úkolem je poskytování odborné předlékařské první pomoci zraněným hasičům a ostatním civilním osobám poté, co by byly vyneseni ven z trosek objektu nebo vyproštěni z automobilu, přímo v podmínkách zásahu před příchodem lékaře.
2) provádění zdravotní přípravy hasičů v problematice poskytování předlékařské první pomoci,
3) zdravotnický instruktor se podílí na přípravě plánu školení a výcviku a na jeho realizaci, provádí vstupní a opakovací školení a výcvik,
4) zdravotnické zabezpečení výcviku /slaňování, speciální fyzická příprava/, při každé soutěži musí být zajištěna zdravotní služby odpovídající rozsahu a místním podmínkám soutěže,
5) provádí přejímku, předepsanou údržbu, pravidelnou kontrolu a zkoušky prostředků pro poskytnutí první pomoci, zajišťuje provozuschopnost záchranných prostředků, pořizuje a vede evidenci zdravotnických prostředků a evidenci o nasazení.
Hasič specialista záchranář nesedí většinu času na požární stanici se založenýma rukama a nečeká, až dojde právě k té události, na kterou je speciálně vycvičen. Je především hasič a tohle je jenom zvýšení jeho kvalifikace, nadstavba k jeho každodenní práci. Hasič specialista záchranář provádí v rámci výkonu služby běžnou činnost hasičů. V současné době je třeba přijmout koncepci a vydat metodické materiály pro tuto specializaci.
Počty činností: předlékařské pomoci u jednotek PO
1992
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006 Sbor PO
HZS ČR
235
404
601
808
1004
1159
1289
1322
1262
1503
1855
2023
1914
1855
1695 DVPS
SDH obcí
5
8
10
18
38
53
36
75
96
119
184
213
231
219
210 ZPÚ
HZS podniků
479
577
548
525
544
571
391
512
458
351
289
255
272
253
342 DZPS
SDH podniků
10
12
10
6
9
10
3
3
6
5
20
47
54
54
87 Celkem
729
1001
1169
1357
1595
1793
1719
1912
1822
1978
2348
2538
2 471
2 381
2 334
(zdroj MV GŘ HZS ČR)
Napsal: 12.05.2008 15:23
od Jiří Franz
Čtu to s chutí...
Patřím k záchranné službě, hasičině možná trochu rozumím, ale jen okrajově. Spíš si hasičů vážím, protože patřím k "hasičomilcům". Na rozdíl od té druhé části zdravotnických záchranářů všeho druhu, které lze nazvat "hasičobijci".Mám jen ty nejlepší zkušenosti s HZS - a to jak z četným výjezdů, tak i z četných cvičení a společných metodických zaměstnání. O to s větším zájmem a chutí jsem si přečetl výše vyvěšenou diskuzi, protože vnímá, jak se v ní realizují především ti, kteří znají jak HZS tak ZZS - a to doslova na vlastní kůži. Odsud může možná plíživě a jistě zpočátku velmi těžce a urputně vzniknout pro futuro cosi třeba systémového či konkrétního. Jinak je třeba ale vnímat, že rozdíl mezi HZS a ZZS v daných časech v zemi České je tak propastný, že si to jen málokdo vůbec uvědomuje. Je úplně jedno, jestli jsou špatní a dobří hasiči, špatní či kvalitní zdravotničtí záchranáři. Je úplně jedno - a v logice každého rezortu tomu tak bude asi navždy - jestli i mezi managementy obou "kolosů" jsou lidé osvícení a nebo jen nafrnění troubové, kteří si spíš jen farizejsky naparují a nic za nimi nezůstává.Hasiči mají zákon - a i když je to již omletá odrhovačka, kterou si zpívají i futra od dveří rozličných direkcí, ministerstev a parlamentů, je tomu tak. Chci tím jen naznačit, že i uvedené náznaky jakýchi posunů vpřed nikam nepovedou, dokud onen slavný zákon o Zdravotnické záchranné službě konečně nevznikne. Ani potom nemusí být vyhráno, ale bude to úplně jiná píseň pro další vzájemnou spolupráci ale i pro celý IZS.V daných časech jsou jistě mezi hasiči rozdíly v proškolení či vlastním umu provádět na místě nějakého neštěstí zdravotnická opatření, první pomoc či dokonce velmi kvalitní zajištění vitálních funkcí před příjezdem ZZS. Vycházejme z toho, že ale nikdy nejsou pasivní - alespoń dle mých zkušeností - a tím se i ti nejméně " zdravotnicky" zdatní výrazně liší od občanů, kolemstojících, tedy tzv. čumilů a pasivních bystanders.Chcí tímto konstatováním a nefalšovanou chválou reagovat i na ty hlasy, které považuji ze strany hasičů za oprávněné - "máme těch odborností už takhle dost" apod. Chci to chápat. Reálná cesta je proto zatím stále ještě v lokální pozitivní spolupráci mezi HZS a ZZS, formou vzájemných seminářů, školení, besed, "workshopů" a cvičení s konkrétními výstupy či reálnými scénáři.Nemám již dávno důvod se jakkoli vychloubat či naparovat a radit. Jen chci pozotivně upozornit na to, že to jde, funguje a je jen otázkou se v okresních lokalitách dohodnout a konat. Bez ohledu na to, co nám "přikazuje" či spíš nepřikazuje nestabilní zdravotnická legislativa.Záchranka a hasiči by spolupracovat měli, mají a musí.
mudr. jiří franz, záchranná služba kolín
Napsal: 12.05.2008 15:24
od David Dvořáček, DiS.
Hasiči-samaritáni
Samaritská služba Československého Červeného kříže
HASIČI – SAMARITÁNI
Spolupráce dobrovolných hasičů a sesterské organizace Červeného kříže patří od dob první republiky k dobrým tradicím v této zemi. Zajímavou součástí dějin hasičů u nás od roku 1920 je samaritní služba, k níž byli hasiči vedeni a v této činnosti vzděláváni. Slovo samaritán už zní starobyle a k mužnému výrazu hasič snad i nepatřičně. Samaritána charakterizuje Slovník spisovného jazyka českého takto: „1. kdo prokazuje milosrdenství, pomoc bližnímu, 2. dříve člen dobrovolných organizací pro poskytování první pomoci.“ Samaritánství je pak podle slovníku milosrdenství a samaritánský je milosrdný. Svým způsobem to ovšem neznamená nic jiného než hasič specialista záchranář. Samaritáni byli členy hasičských sborů speciálně vyškolení v poskytování první pomoci a zároveň členy Československého červeného kříže, který se staral o jejich řádné vyškolení a opatření samaritské výzbroje. Hasič samaritán nosil stejnokroj jako jiní hasiči, měl však odznak a pásku. Hasiči samaritáni se osvědčili výborně nejen při vlastní hasičské činnosti, ale také v obou světových válkách.
Samaritánská idea (podle biblického podobenství o milosrdném Samaritánovi) byla blízká ošetřovatelské: byla to vlastně také péče o raněné nebo nemocné. Rozdíl byl ovšem v tom, že ošetřovatelka prokazovala obvykle určité osobě péči trvalou, kdežto samaritán měl poskytnout pouze první pomoc a postarat se o přepravu úrazem nebo vážnými zdravotními komplikacemi postiženého člověka k nejbližšímu lékaři. Vlastní léčení nemocného nebylo podmínkou samaritství, to příslušelo pouze lékaři a samaritánům bylo zakázáno.
Co to tedy bylo samaritství? Dobrovolně převzatá povinnost pomoct svému bližnímu v případě úrazu nebo náhlého onemocnění před příchodem lékaře. Úkolem samaritánské služby v ČSČK bylo zajistit, aby postižený (poraněný) byl co nejlépe ošetřen a co nejrychleji dopraven do rukou lékaře. Praktickým cílem samaritánské služby bylo postavit ve spolupráci s hasičskými spolky v každé obci samaritánskou stráž.
Etickým a morálním podkladem samaritánské činnosti je biblický příběh z dob prvého křesťanství zachycený v evangeliu apoštola Lukáše 10 kapitola 25-39 verš o milosrdném Samaritánovi, který raněnému nepříteli poskytl první pomoc.
PODOBENSTVÍ O MILOSRDNÉM SAMAŘANU
„A kdo je můj bližní?“ Ježíš odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet. Kdo z těch tří myslíš byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče? Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství“. Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak“.
Někdy v 1. tisíciletí před Kristem v hornaté střední Palestině mezi Galileou a Judskem smíšením zbytků Izraelitů, kterým se podařilo uniknout asyrské deportaci, a cizích kolonistů vznikl národ nebo snad kmen, který pak v těchto místech působil ještě v Kristových dobách. Říká se jim Samaritáni či Samařané, protože část Palestiny, kde žili, se jmenuje Samárie nebo také Samařsko, případně – podle našich starých překladatelů Bible – Samaří. Židé, kteří se po čase z vyhnanství do Palestiny vrátili, pokládali Samaritány za sektáře a postupně mezi těmto dvěma řekněme komunitami vzniklo otevřené nepřátelství, vůbec se nestýkaly, nebylo například myslitelné, aby Žid přijal od Samařana kousek jídla. Za Kristových dob bylo pro Židy slovo Samaritán jednou z vůbec nejhorších nadávek.
A právě proto si Ježíš Kristus vybral příběh o jednom příslušníkovi národa Samařanů, když měl vysvětlit, jak to myslí, když říká, že máme milovat svého bližního jako sebe sama. I nepřátelé jsou našimi bližními, chtěl říct Kristus.
Protože vlastní jméno onoho hrdiny Kristova podobenství neznáme, stalo se pojmenování celého národa symbolem pro milosrdenství. I když milosrdenství prokázal jen jediný z tehdejších několika tisíc Samaritánů.
Milujte se navzájem!
Milosrdný samaritán – jeho skutek lásky a milosrdenství vyzdvihuje Ježíš Kristus. Jeho slova „Jdi a dělej podobně!“ jsou adresované i nám, lidem tohoto století. Nic neztratili ze své aktuálnosti. I dnes jsou mezi námi lidé, kteří jsou opuštěni, často bez prostředků a možností pomoct si. Dejme se oslovit tímto evangelijním příběhem a podejme jim svoji ruku. Talmud říká: „Kdo zachránil jednoho člověka, zachránil celý svět“. V odkazu biblického příběhu o milosrdném Samaritánovi jsou spojeny oba podstatné předpoklady pro sociální práci: ochota ke službě a odborná kvalifikace. S odvoláním na Ježišovo podobenství (evangelium svatého Lukáše 10,25-37) se jako samaritáni označují i ošetřovatelé nemocných.
Vznik a rozvoj samaritánské služby
Pod pojmem „samaritánská služba“ (ve starší literatuře „Samaritská služba“) se nejčastěji chápe laická organizovaná zdravotnická první pomoc, která se svým zaměřením týkala veškerého obyvatelstva. První samaritánské skupiny vznikly na území Čech a Moravy v 19. století, a to jako samostatné, nebo při hasičských sborech. Jejich iniciátory byli ve většině případů vlastenečtí lékaři se sociálním cítěním a jejich spojení s českým hasičstvem bylo logickým vyústěním jejich poslání, jelikož se zabývaly především výukou a praktickou aplikací tehdy známých forem první pomoci. Československé dobrovolné hasičstvo již před I. světovou válkou provádělo samaritskou (zdravotnickou) službu. Hasiči si od prvopočátku uvědomovali obrovské riziko vzniku úrazu při zdolávání požáru a záchranných pracích. Během rozvoje dobrovolného hasičstva docházelo i ke specializaci části mužstva na tzv. lezce, stříkače a pořadatele (se zdravotnickou službou). Tak např. okolo roku 1880 rozvíjel samaritánskou výchovu hasičů MUDr. Jan Houska z Volyně, který učil hasiče první pomoc a k této problematice napsal mnoho odborných článků. Zemská ústřední hasičská jednota království Českého ve služebních řádech pro sbory hasičské z roku 1894 uvádí, že k činovníkům sboru by měl patřit sborový lékař, kterému příslušela zdravotní služba při požáru a cvičeních, popřípadě i vyšetřování přistupujících členů. K lékaři byly přiděleni členové vycvičení ve zdravotní službě. Od roku 1892 převzaly některé hasičské sbory dopravu raněných a nemocných v době války. Mezi mimořádné povinnosti hasičských sborů patřila dopravní služba raněných a nemocných vojínů v čas války z nádraží do nemocnic. Mužstvo muselo umět uložit raněného na nosítka a přenést šetrně na určené místo; rovněž muselo vědět, jak se ranění nakládají z vagónů do vozů, jak lze zamezit nenadálému krvácení a jak podat raněným občerstvení.
V našich zemích bylo samaritánství šířeno hlavně hasičstvem, mezi širší veřejnost však hlouběji neproniklo. Hasičstvo absolvovalo všestranné vzdělávání, výcvik a od 80 let 19 století se stala nedílnou součástí i samaritánská služba (poskytování první pomoci). Reginald Czermack v Teplicích ( 4. 3. 1847 + 3. 3. 1929) navrhl, aby hasiči kromě pomoci hašení ohně, též zachraňovali lidské životy a lidem poskytovali první pomoc. Tím vlastně zavedl samaritánskou službu. Již roku 1897 vydává Zemská ústřední hasičská jednota království Českého pro samaritánskou potřebu knihu „Hasičská zdravověda“. Další snahy o zřízení a vycvičení „zdravotního oddělení ve sborech hasičských“ přednesl dne 27. srpna 1898 MUDr. Emil Reinberger, náměstek ústředního starosty. Tento lékař také poprvé zavedl pojem hasičské zdravotnictví. Součástí výzbroje každé vozové stříkačky od roku 1899 měla být skříň, obsahující předměty pro lékařskou první pomoc. Obsah byl: vata bez obalu, 100 gramů, 50 gramů, 25 gramů vaty (3 kusy), 2 trojhranné šátky, 70 x 40 cm Billrothova plátna, žlutou náplast, jehly lékařské, špendlíky bezpečnostní, 1 nůžky, 1 houbu, 1 kartáček, hedvábí ve skleněné schránce, hydrofilní obvaz (gáza), jodoformový obvaz (gáza), 3 sublimátové obvazy, 1 miska, 2 lahve zvláště připravovaného oleje na popáleniny, 1 láhev Hofmanských kapek, 1 láhev čpavku, hypermangan draselný, 2 dlahy, 1 obinadlo, 1 obinadlo pryžové (Esmarch), 10 různých obvazů. 20-28 srpna 1904 byla pořádána druhá zemská hasičská škola ve Frenštátě p. R. na níž o zdravovědě hasičské přednášel bratr starostův MUDr. Frant. Křenek z Frenštátu. Doporučením Zemské ústřední hasičské jednoty království českého z roku 1912 měli být všichni hasiči vzděláváni ve zdravovědě – nauka o lidském těle a kostech, první pomoc při náhlých onemocněních a úrazech, jak se vyvarovat onemocnění, první pomoc při úrazech, doprava nemocných, zařízení hasičské lékárničky.
Za světové války se rozrostlo hasičské samaritánství. Ve všech místech, kde byly veřejné nemocnice, nebo kde došlo ke zřízení pomocných nemocnic (lazaretů), byly ustavovány hasičské čety Červeného kříže pro přepravu nemocných a raněných vojáků. Je tragickou pravdou tohoto období, že všestrannost hasičského výcviku, zejména soustavné pěstování samaritánské služby, přineslo ovoce za 1 světové války. V době války utvořilo se v českých zemích 864 dopravních čet, ve kterých bylo zapojeno 12 103 členů. Bylo to zejména v místech, kde byly v činnosti nemocnice Červeného kříže. Tyto čety dopravovaly raněné a nemocné vojáky z železničních stanic do nemocnic, poskytovaly jim první pomoc, převazovaly jejich poranění a poskytovaly jim občerstvení. Od 17. srpna 1914 do 30. září 1918 dopravili takto 7 206 001 vojáků, poskytli 7 806 977 občerstvení a provedli 43 996 převazů. Po vyhlášení I. světové války bylo a Moravě se zřízeno 100 kolon, ve kterých pracovalo 911 hasičů. Přepravili 268 561 raněných a podali 865 355 občerstvení. Tato humánní služba nešťastným obětem války zabránil a rozpuštění hasičské organizace a ochránila její členy před většími persekucemi. Náplň hasičských činnosti je totiž taková, že i přes citelně oslabené sbory, doplněné mladými, nezkušenými lidmi, museli jejich členové své ušlechtilé myšlence sloužit. Ušlechtilá hasičská myšlenka nezištné lidské pomoci vítězila tedy i v době, kdy na jiných místech byly humanitní zásady hrubě pošlapávány.
Dobrovolné hasičské sbory zřizovali samaritní stráže nejméně o 2 mužích a 1 ženě. Hasiči-samaritáni byli většinou osvobozeni od vojenské služby. Po první světové válce se stala samaritánská služba neoddělitelnou součástí celkové služby hasičské.
SAMARITSTVÍ V HASIČSKÝCH JEDNOTKÁCH
vznešená idea hasičsko-samaritská.
Samaritáni mají k hasičům a záchranářům blízko, vycházejí – jako oni – z velké humanistické myšlenky. Již dávno před vytvářením prvních samaritských oddílů hasiči při výkonu služby při požárech, povodních a při jiných pohromách přicházeli do styku s případy, že postižené bylo nutno předběžně ošetřit, případně rychle dopravit k lékaři či do nemocnice. V 19. století každý hasič amatérským způsobem v takovýchto případech vypomohl jak uměl.Časem se stávalo, že někteří hasiči v poskytování první pomoci byly zručnější a věci lépe znalí, takže těm byla ostatními hasiči takováto péče svěřována častěji než jiným, ačkoliv jinak nadále zůstávali řadovými hasiči jako jiní. Pouze byli v ošetřování a poskytování první pomoci zručnější. Takto postupně se objevovali jedinci, později i skupiny hasičů, kteří vlastně samaritskou službu vykonávali, aniž samaritství ještě existovalo. Takto vzniklý stav byl nakonec kodifikován formálním ustavováním samaritských oddílů v hasičských sborech. Vybraní jedinci si pak různými školeními, krátkodobými kursy a déletrvající prací zdokonalovali své znalosti a dovednosti v poskytování první pomoci. Těsná spolupráce a součinnost byla též s místními organizacemi Červeného kříže. Později byly tyto vzájemné vztahy a spolupráce stvrzovány smluvně. V podstatě platila zásada, že hasičstvo poskytovalo své členy, celou záležitost zastřešovalo, financovalo zakupování materiálních prostředků pro své samaritány. Po skončení I. světové války a státním převratu v říjnu 1918 Svaz dobrovolného hasičstva československého již 2. listopadu 1918 oznámil zdravotnímu odboru vojenského velitelství v Praze a Červenému kříži dosavadní působnost hasičských oddílů a nabídnul nadále tyto služby zdravotnických kolon. Nabídka hasičstva byla přijata a tím byl položen základ českého samaritství. Po dobrých zkušenostech z první světové války v červnu 1919 přinesl časopis „Samaritán“ návrh na budování samaritánské služby v hasičských sborech. Dne 23. října 1919 se původní „Sdružení záchranné samaritánské služby“ ustavuje jako „Samaritánský odbor Čs. Červeného kříže“. Předsedou samaritánského odboru dobrovolného hasičstva byla zvolena Dr. Alice Masaryková, náměstky MUDr. Procházka a L. Seidl. Samaritní odbory byly ustaveny téměř ve všech hasičských sborech a tím byla původní hasičská idea záchrany majetku a životů bližních prohloubena o poskytnutí první pomoci při úrazu nebo nehodě. Otcem myšlenky samaritství a zakladatelem Samaritské služby Československého červeného kříže byl MUDr. Bedřich Welz ( 1866 24. 6. 1921) z východočeské Litomyšle, kde působil jako primář místní okresní nemocnice. V tomto městě velmi úzce spolupracoval jako významný funkcionář ČSČK s hasiči a dalšími dobrovolnými pracovníky. Byl to právě on, kdo vnesl do činnosti ČSČK jako významnou oblast – výuku a poskytování první pomoci.
MUDr. Bedřich Welz je autorem první učebnice první pomoci (samaritské služby) - „Lékař a samaritán“ – v ČSČK a rovněž autorem řady popularizačních a propagačních článků v této problematice. K této knize sám zhotovil několik set instruktážních fotografií. Díly němu byla v období první republiky velmi těsná a prospěšná spolupráce ČSČK se Svazem československého hasičstva. Bohužel MUDr. Bedřich Welz se výsledků své práce nedožil, zemřel po krátké těžké chorobě v podolském sanatoriu v Praze 24. června 1921. Spoluzakladatelé a pokračovatelé samaritské myšlenky byli MUDr. Rudolf Lukes – samaritský zpravodaj České zemské hasičské jednoty, ředitel Albertina v Žemberku, který zemřel dne 5. prosince 1934 a dále Augustin Vítek, řídící učitel a zemský a svazový samaritský velitel, který odešel dne 18. března 1938. Nesporné zásluhy o založení samaritské služby měl starosta Svazu dobrovolného hasičstva Československého a České zemské hasičské jednoty Adolf L. Seidl, který byl prvým samaritským zpravodajem v ČSČK. V letech 1920 a 1921 začínala v nové podobě činnost samaritská. V roce 1921 vychází výzva ke všeobecnému zavedení samaritánské služby. Záhy se všechny župy obracejí na sbory, aby mezi členy získaly zájemce, kteří by se věnovali samaritánské činnosti a začínají organizovat samaritánské kursy. Na půdě Československého červeného kříže se seskupili obětaví členové dobrovolných hasičských sborů spolu s lékaři, vychovateli a strážci a svorně vytvořili samaritskou organizaci, jejíž blahodárná působnost sahala až do těch nejmenších a nejodlehlejších dědinek, kde působil hasičský sbor. Činnosti Červeného kříže předcházela samaritánská služba u hasičských sborů. Hasiči samaritáni a ČSČK dobře spolupracovali. V roce 1922 utvořil MUDr. Otakar Kohout zdatnou samaritskou stráž, která byla první v republice. Definitivní stanovy samaritánské služby byli schváleny ústřední samaritskou radou dne 25. července 1924 a doplněny Svazem dobrovolného hasičstva Československého 12. října 1929. Československé dobrovolné hasičstvo obstarávalo s Čsl. červeným křížem službu všeobecně záchrannou a samaritánskou. K výzbroji sborů, které měly samaritní čety, přibyla polní a někde i dvoukolová nosítka, lékárničky, torby apod. Při ustavování samaritánských stráží v mnoha sborech získali i ženy. První velkou veřejnou přehlídku své činnosti zorganizovali samaritáni v roce 1923 v Praze. Začaly se konat samaritánské sjezdy spojené se župními, kde v praxi předváděli výsledky své práce. Do cvičebního programu župních sjezdů muselo být pojato i samaritské cvičení. Na každém župním nebo okrskovém cvičení muselo být zřízeno obvaziště se stráží, jež poskytovala pomoc.
Některé hasičské sbory také začaly zřizovat stanice první pomoci, kde jim nechyběla ani sanitní auta. Celostátní síť automobilních záchranných stanic začal Československý červený kříž vytvářet od roku 1925 na základě dohody s ministerstvem národní obrany a za účinné finanční podpory Ministerstva veřejného zdravotnictví.
Automobily byly součástí poskytování první pomoci a sloužily k přepravě zraněných a nemocných osob. Speciální automobily přidělovalo ČSČK Ministerstvo národní obrany s tím, že v případě mobilizace a válečného ohrožení republiky je ČSČK vrátí pro potřeby armády. První vojenské auto bylo přiděleno spolku ČSČK v Třebíči. Samaritáni si v krátké době u občanů získali velkou důvěru a byli občany při různých úrazech vyhledáváni. Konečným cílem byla snaha, aby dobrovolná samaritská služba ČSČK byla zavedena všude i to těch nejzapadlejších vísek. Ve dvacátých a třicátých letech byly hasiči-samaritáni ve většině obcí na území Čech, Moravy a Slezska jedinou zdravotní složkou v obci.
Ke své činnosti se v jednotlivých sborech pečlivě připravovali. V období trvání první čs. republiky měl samaritský kurz rozsah 25 hodin a zahrnoval kromě výuky první pomoci s praktickým cvičením, transportu raněného, zdravotnictví a ošetřování nemocných, také základy anatomie a fyziologie i péči o rodičky a kojence. Později samaritánské kursy trvaly od 30 do 40 hodin, časem se jejich rozsah ustálil na 36 hodinách. V roce 1936 nesměl být samaritský kurs kratší jak 40 hodin.
Jejich program zahrnoval 6 obsahových okruhů: všeobecná zdravověda, základy bakteriologie (infekční choroby, nauka o dezinfekci), praktická přednáška o obvazech a dopravě raněných, pomoc při vnějších úrazech (poraněních), pomoc při vnitřním onemocnění (utopení, udušení, aj.), poučení o tuberkulóze. I zde se značný důraz kladl na praktický výcvik a na správné ošetřování ran. Kurzy pro samaritány ČSČK se dělili na kurzy řádné a kurzy opakovací (doplňovací). Mnoho nadšených organizátorů samaritánské služby ČSČK pocházelo z řad učitelů. Největším problémem pro rozvíjení samaritánské práce byly finační prostředky, kterých se dostávalo velice málo. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století hasičské sbory žádaly finanční prostředky na nákup zdravotnického materiálu také na obecních a městských úřadech. Přesto se samaritánská činnost rozvíjela.
V obvodu spolku ČSČK byly pořádány základní samaritské kursy pro samaritány-hasiče, nehasiče-členy Červeného kříže, Sokola, pro učitele, žáky a studenty středních škol, průmyslové závody, horskou službu, doly apod. Tyto kursy obsahovaly teoretické i praktické části v trvání 48 hodin a byly zakončeny zkouškami, na základě kterých dostaly absolventi samaritské vysvědčení a legitimace, které je opravňovali k vykonání první pomoci při úrazech a náhlých onemocněních. Každý hasič-samaritán musel být členem ČSČK, jen ten garantoval odbornost vzdělání.
Na závěr kursu skládali samaritáni zkoušky a slib. Text samaritánského slibu zněl: „Slibuji, že v plném vědomí vznešených zásah Dr. Welze chci vždy a všude seč síly z pouhé obětavosti a lásky vůči bližnímu poskytovati první pomoc trpícím, nemocným, zraněným a bezvědomím tak, jak organizační samaritský řád mně ukládá. Slibuji, že pečovat budu jak o vzdělání vlastní, tak i o poučování nejširších vrstev lidových o zásadách zdravotnických i charitativních a vůbec šířiti i prováděti zásady lidskosti a obětavosti. Slibuji, že mravně i sociálně uspořádaným životem vlastním budu příkladem ostatním na cestě k pokroku, dobru a pravdě ve snaze, dle svých schopností prováděti národu a tím i všemu lidstvu.
Po složení zkoušek mohl hasič na své uniformě (na levém rameni) při veřejném vystoupení nosit chráněnou Ženevskou pásku s červeným křížem. Samaritáni a samaritánky používaly ve službě hasičský stejnokroj a jako odznak nosili na levém rukávě bílou pásku s červeným křížem. Členové zdravotnických oddělení nosili opasky bez sekyrky, měli zdravotnickou brašnu. Mimo veřejné vystoupení měl právo nosit na klopě civilního oblečení samaritskou jehlici červeným křížem a písmenem „S“ uprostřed. Na svém obydlí měl připevněnu ceduli s nápisem „Samaritán“ se znakem červeného kříže. Červený kříž samaritánům poskytoval odborný výcvik, sdělování poznatků, prováděl organizování školení a soustředění samaritánů. V jistém smyslu tedy nebylo podstatnějšího rozdílu mezi členy organizací Červeného kříže a samaritány z hasičských sborů, takže je přirozené, že začátkem padesátých let došlo k organizačnímu spojení samaritánů s Červeným křížem.
Samaritská a záchranná služba byla i v pracovním a cvičebním programu hasičského dorostu z roku 1938. Samaritská služba obsahovala: první pomoc dle samaritského programu ošetřování nemocných, první pomoc při nehodách: omráčení elektrickým proudem, úhozem, omdlení, utopení, oběšení, udušení dýmem, popálení, zmrznutí, přenášení nemocného, nouzová nosítka a doprava zraněných. Potřebné látky – zařízení lékárničky – bylinné léky. Znalost samaritánských služebních předpisů. Záchranná služba: na ledě a ve vodě, v léčení bezvládných venku i v místnostech jedním zachráncem. Spouštění smyčkou a vytahování. Kladky. Záchrana skokem, smykem, držení plachty.
Význam samaritánské práce vyzvedl i první čs. prezident T. G. Masaryk: „Naše hasičstvo najde v samaritánství krásný doplněk hasičské služby. Hasič-samaritán musí býti svému okolí vzorem zdravotnické čistoty osobní, rodinné, domácnostní a rozumí se, že všechny předměty pro první pomoc musí mít stále k ruce a ve vzorné čistotě“.
Zemská hasičská jednota v Čechách vydala v roce 1940 příručku „Samaritánská služba a první pomoc“ (Hasičský kurs v otázkách a odpovědích). Jako autor je uveden MUDr. a JUDr. Vít Levit – „zpravodaj samaritánské služby Svazu českého hasičstva v Čechách a na Moravě a Zemské hasičské jednoty v Čechách“.
Z téměř pětisetstránkové publikace vyplývá, že tato služba byla brána vážně a vydání takové publikace bylo počinem, který posiloval všeobecnou brannost nejen dobrovolných hasičů, ale všech obyvatel. Povinností každého hasičského sboru bylo, aby zorganizoval ze svých dobrovolně se přihlášených členů nejméně jednu samaritánskou stráž dle možnosti o třech „bratřích“ a dvou „sestrách“.
Základním článkem v celé samaritské soustavě byla zpravidla pětičlenná samaritská stráž v obci, složená nejméně ze tří vyškolených mužů a dvou žen, která se zaměřovala i na další péči o postižené.
Členové samaritské stráže ze svého středu navrhovali vedoucího stráže – samaritánského náčelníka, jenž byl členem správního výboru sboru a byl volen valnou hromadou hasičského sboru a jehož volba podléhala schválení hasičské župy. Praktickým cílem samaritánské služby bylo postavit v každé obci samaritánskou stráž. Měla k dispozici nosítka, příruční lékárničku a nejnutnější obvazy. Ve větších městech se několik samaritních stráží sdružovalo do samaritské čety. Stráže a čety jednoho zdravotního obvodu tvořili samaritskou kolonu, v jejímž čele byl obvodní samaritský instruktor, kterým musel být vždy lékař. Pomáhal mu samaritský dozorce, kterého si volily stráže celého obvodu. Samaritské kolony v oblasti hasičské župy (na Slovensku okresní hasičské jednoty) tvořily župní samaritský sbor, v jehož čele stál vrchní samaritský dozorce – okresní nebo obvodní, obecní (městský) lékař. Jemu k ruce byl dán župní (na Slovensku okresní) samaritský náčelník, volený po návrhu náčelníků jednotlivých stráží výborem hasičské župy po návrhu samaritské komise. Všechny tyto jednotky byly jednotkami organizačně pomocnými, opřenými o hasičské útvary.
Hodnostní označení v roce 1936. Jednu velkou stříbrnou růžici na červených výložkách nosil na Slovensku a na Podkarpatské Rusi velitel samaritské stráže v hodnosti rojvodiče. Dvě velké stříbrné růžice nosil na Slovensku a Podkarpatské Rusi velitel samaritské kolony (čatovodič). Tři velké stříbrné růžice v oblasti celého Svazu československého hasičstva nosil četař samaritán. Čtyři velké stříbrné růžice nosil v oblasti celého Svazu československého hasičstva náměstek velitele samaritského odboru (náměstek náčelníka samaritského oddělení). Jednu malou zlacenou růžici v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nosil velitel samaritského oddělení. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi: velitel samaritského odboru. Tři malé zlacené růžice nosil v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a Podkarpatské Rusi sborový lékař.
V Čechách a ve Slezsku nosil obvodový samaritský dozorce na červených výložkách středem upevněnou zlatou pásku (sutaška) přišitou pod jednou zlacenou růžicí. Totéž nosil na Moravě okrskový samaritský náčelník a na Slovensku a Podkarpatské Rusi obvodní samaritský dozorce. Dvě zlacené rozety v Čechách a ve Slezsku náměstek samaritského dozorce, na Moravě náměstek župního samaritského náčelníka. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi samaritský dozorce. Tři zlacené rozety v Čechách a ve Slezsku velitel samaritského dozorce a lékař. Na Moravě župní samaritský náčelník a župní lékař. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi okresní samaritský dozorce a okresní lékař. Jednu zlacenou rozetu na červené výložce, lemované zlatou šňůrkou v Čechách nosil krajský samaritský dozorce, na Moravě krajský samaritský náčelník. Dvě zlaté rozety na těchto výložkách na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nosil náměstek samaritského náčelníka. Tři zlacené růžice v Čechách a ve Slezsku nosil zemský samaritský náčelník a lékař. Na Moravě zemský samaritský náčelník a lékař. Dvě zlacené rozety na červené výložce lemované zlatou šňůrkou a vodorovně středem upevněnou zlatou páskou nosil náměstek samaritského náčelníka. Tři zlacené rozety tohoto provedení nosil samaritský náčelník a lékař. Lékař nosil své hodnostní označení na černých sametových výložkách, červeně lemovaných. Označení samaritských funkcionářů u hasičských sborů bylo ženevskou páskou. Ta byla zhotovena z 42 cm dlouhého a 10 cm širokého pruhu bílé látky, uprostřed byl našit rovnoramenný kříž z červeného sukna.
Délka ramen kříže od konce ke konci činila 7 cm, šířka 2,5 cm. Na obou koncích bílé pásky byly přišity patentní knoflíky k zapínání. Pro nošení ženevské pásky bylo nutno zachovávat předpisy Červeného kříže.
Dle stanov všech jednotek dobrovolného Československého hasičstva byla samaritská služba nedílnou součástí celkové služby hasičsko-samaritské a byla na základě dohody s Červeným křížem pojata do celkového pracovního programu hasičstva. Samaritskými činovníky mohly být pouze hasiči-samaritáni. Vycházel i zpravodaj hasičské samaritské služby Červeného kříže – Hasičská a samaritánská stráž.
Nového významu pak nabyly sanitní sbory v době ohrožení ČSR fašismem, s hrozbou II. světové války. Docházelo k častější spolupráci ve formě cvičení s Červeným křížem a CPO. Nadějný vývoj našeho samaritánství byl však přerušen mnichovskými událostmi a druhou světovou válkou. Od roku 1936 se samaritáni chystali na válku, do kursů nastupují především ženy, protože muži měli účinkovat přímo na frontě. Přes válku byli všichni samaritáni zařazeni do CPO (civilní protiletecké obrany). V průběhu měsíce dubna 1936 postupně vyšli směrnice CPO-4 pro službu samaritskou v období války. Samaritská služba v době války pečovala o zařízení nemocnic, zřizovala a upravovala obvaziště a stanice pro první pomoc, starala se o dostatečnou zásobu léků, obvazů apod., poučovala obyvatelstvo o ochraně proti bojovým plynům a proti zranění atd. Samaritské stráže vyhledávali a zachraňovali raněné a nemocné, poskytovali jim první pomoc, starali se o převoz raněných, otrávených a popálených osob k obvazištím nebo na ochrannou stanici, kde se jim lékaři a ošetřovatelský personál snažil poskytovat pomoc i v nejtěžších případech. Zvýšené nároky byly kladeny na samaritní službu, která musela být připravena i na pomoc postiženým například chemickými zbraněmi. V době druhé světové války 1938-1945 se řada samaritánů zapojila do ilegální činnosti proti nacistickému odboji nebo přímo odcházela k bojujícím jednotkám jako jejich zdravotní služba. Hasiči poskytly 5 006 vojákům Rudé armády samaritánskou pomoc. Výchovná činnost samaritánů se osvědčila ve dnech před koncem války, které byly tak tragické pro naše města. Na konci války obětavě pomáhali v místech postižených bombardováním, kde nejen ošetřovali raněné, ale okamžitě zahajovali sbírky textilií, které neprodleně věnovali potřebným občanům. Po 15. březnu 1939 Československý červený kříž a jeho povinnosti ve spolupráci s Ústředím měst a obcí převzalo hasičstvo. Když byl 5. srpna 1940 zakázán Československý červený kříž převzali hasiči ve spolupráci s Ústředím obcí, měst a okresů zdravotnickou službu v celé šíři. Během druhé světové války bylo nutno samaritánskou službu přizpůsobit změněné politické situaci. Proto na základě toho nejvyšší složka samosprávy „Stálá delegace samosprávných organizací v Praze“, zastupující České a Moravské ústředí obcí, měst a okresů, navázala jednání o samaritánské službě a také o všeobecné záchranné službě s hasičstvem, které se již od svého založení vznešené myšlence věnovalo. Učinila tak prostřednictvím ministerstva vnitra a ministerstva sociální a zdravotní správy. Ministerstvo sociální a zdravotní správy dalo k jednání výnosem ze dne 4 12. 1940, čís. L 2522-5/12 1940 plný souhlas.
Ve smyslu tohoto výnosu uzavřely mezi sebou Stálá delegace samosprávných organizací a Svaz českého hasičstva definitivní dohodu o všeobecné záchranné službě. Podle ní se všeobecná záchranná služba dělí na dvě části:
a) stanice první pomoci s automobilovou dopravou nemocných a náležející přímo příslušným zemským ústředím obcí, měst a okresů, za spolupráce a podpory ze strany hasičstva,
b) samaritánská služba hasičská, která náleží jedině a výhradně hasičstvu za podpory Ústředí obcí, měst a okresů.
Němci samaritánskou službu v protektorátě trpěli. Zejména při osvobozovacích bojích na závěr války prokázali členové samaritánských služeb, že svoje povinnosti plní vzorně. Také mnoho osob, zvláště dětí přišlo k úrazu při neopatrném zacházení s výbušninami. V Květnovém povstání pražského lidu, ale i v dalších městech a obcích Čech a Moravy zařizovali členové samaritánské služby stanice první pomoci, které se velmi často změnily na pomocné nemocnice, vybavené potřebným sehnaným zařízením, prádlem, léky.
Současně od 2. května do konce září 1945 mnohé samaritánské stráže a dobrovolní hasiči takřka z celých Čech v čele s dr. Karlem Raškou organizovali pomoc Malé pevnosti, okolí Terezína a Litoměřicích při likvidaci epidemie skvrnitého tyfu a bacilární úplavice. Mnozí lékaři a samaritáni přes veškerá opatření onemocněli a nejméně dva zaplatili svou obětavou službu v karanténním oddělení v Terezíně cenou nejvyšší – svým životem. Vyšetřením prošlo přes 20 000 vězňů, počet obětí se uvádí mezi jedním tisícem (zřejmě pouze Malá pevnost) a více než dvěma tisíci (celý Terezín s okolím). Bez odhodlání a obětavosti více než tísícičleného týmu dobrovolníků by se však epidemie rozšířila a počet obětí ve válkou rozvrácené Evropě by narostl při nejmenším do desetitisíců. Dnem 31. prosince 1945 byla skončena branná pohotovost. V prvních poválečných letech se ČSČK zaměřil opět na odstraňování následků války. Po válce počal ČSČK obnovovat samaritánskou službu. V listopadu 1946 je vydán prozatímní řád samaritánské služby, pořádali se nové zaškolovací a zdokonalovací kursy. V roce 1947 probíhali samaritské opakovací kursy všech samaritánů, řádně vyškolených před válkou, aby nabyli povědomí soudržnosti a obnovili si své samaritské praktické zkušenosti a vědomosti.
Koncem roku 1927 bylo organizováno již 45 automobilních záchranných stanic ČSČK (v Čechách 17, na Moravě 23, na Slovensku 4, na Podkarpatské Rusi 1) s celkem 66 automobily (33 vojenskými a 33 civilními).
Jen v roce 1927 bylo těmito stanicemi ČSČK převezeno přes 37 000 osob a auty ujeto přes 600 000 km. Na konci roku 1928 to již bylo 63 stanic s 90 auty. V roce 1936 bylo v republice 120 automobilových záchranných stanic se 190 sanitními auty, především v českých krajích a jejich provoz stál kolem 5 miliónů korun, z čehož jen polovina byla kryta příjmy za převozy. Za prvních 7 let (1921 až 1927) vyškolil ČSČK v 976 kurzech více než 30 000 samaritánů. V celé republice bylo v roce 1932 samaritány 24 393 mužů, 1074 žen, 1074 dorostu. V roce 1931 byla poskytnuta první pomoc výše uvedenými samaritány v 110 683 případech. V roce 1932 bylo na Moravě zařazeno v organizovaných samaritánských službách 4731 mužů, 1647 žen, uskutečnilo se 4367 kursů, bylo k dispozici 1199 lékárniček, 3695 torbiček, 1122 nosítek a 42 sanitních aut. V rámci celé republiky byla poskytnuta první pomoc ve 228 780 případech a bylo realizováno 17 951 převozů nemocích nebo raněných. Při sjezdu hasičských činovníků, který se konal v prosinci 1934 bylo v republice 10 607 samaritánských stráží se 40 071 členy. Z toho na Moravu připadalo 1 720 samaritánských stráží se 4 654 členy a 1 751 členkami. V roce 1936 ve sborech na Moravě a ve Slezsku působilo 14 353 samaritánů a 4 198 samaritánek, kteří pracovali v 5 141 samaritánských strážích. V roce 1937 vyvíjelo na území republiky (včetně Slovenska) činnost 10 305 samaritánských stráží s 32 321 členy, které měly v provozu 183 sanitních aut. Těsně před druhou světovou válkou, na konci roku 1938, evidoval ČSČK jen v Čechách téměř 23 000 samaritánů a samaritánek. Okupací jejich řady značně prořídly. Na konci roku 1946 je evidováno již více než 2 300 samaritánů.
Po roce 1945 se z důvodu jiné organizace společenského života změnil vztah k samaritní činnosti hasičských sborů, kterou hasiči vyvíjeli od roku 1921. V krátkém období 1945-1948 nebyl čas na přirozenou obnovu samaritské služby v místních hasičských jednotách. Samaritní činnost byla podřízena zdravotnímu odboru okresního národního výboru. Samaritáni hasičských sborů začali postupně přecházet do organizace Československého červeného kříže. Přesto se do roku 1950 podílely dobrovolné hasičské sbory na poskytování laické první pomoci spolu se samaritním odborem Československého červeného kříže při úrazech, neštěstích a převozech postižených do nemocnice. Samaritské stráže několik desítek let ošetřovaly lehká i těžká zranění členů hasičských sborů při cvičeních a požárech. Za dobu své působnosti vychovaly mnoho zdravotnických pracovníků. V roce 1950 byla na společné schůzce uzavřena dohoda mezi Československým červeným křížem a Svazem československého hasičstva o spolupráci v samaritní službě. Tento akt ještě utužil dobrou spolupráci mezi oběma organizacemi. V mnoha obcích se pořádali společné akce, školení, ukázková cvičení atd. Bylo dohodnuto, že samaritní služba přejde od 1. června 1950 pod Československý červený kříž pod názvem „Samaritní služba Československého červeného kříže“. Pod tímto názvem se rozuměla organizovaná laická pomoc poskytovaná v případě potřeby všemu lidu. V pozdější době došlo v některých případech k rozporům mezi MHJ a ČSČK při požadavcích na předání inventáře, zejména samaritních vozů. V září 1951 pak na základě příslušných směrnic celostátního akčního výboru ČSČK byl zrušen název samaritán a nahrazen názvem dobrovolný zdravotník. Od roku 1951 samaritní služba přešla zcela pod Československý červený kříž, čímž se uzavřela bohatá činnost hasičů na tomto zdravotnickém poli. Od té doby byli už hasiči samaritáni organizováni jen v Československém červeném kříži. Hasiči-samaritáni se stávají členy ČSČK, ale i nadále vypomáhají v jednotkách. U některých jednot se hasičští zdravotníci udrželi, i když jich stále ubývalo. O obnově organizované samaritánské (zdravotní) služby se však nyní začíná opět vážně uvažovat.
Tento funkční systém poskytování první pomoci hasiči znovu oživil Dr. Leonard A. Cobb v Seattlu (USA) v roce 1970 pod názvem „paramedic staff“ a vytvořil pravděpodobně nejdůmyslnější veřejný systém resuscitační služby. V anglo-sasských zemích se pomocný zdravotnický personál, jako vysoce kvalifikovaný personál v emergentní medicíně, vyvinul z hasičských sborů. Hasiči v Seattlu a sousedním King Country fungují jako pohotovostní lékařská služba, běžná praxe je taková, že na místo nehody přijíždí jako první standardní požární vůz s posádkou, která zahajuje resuscitaci, a teprve potom následuje běžné ambulantní ošetření. Zároveň existuje možnost instrukce základní neodkladné resuscitace po telefonu prostřednictvím požárního dispečera, který přijímá naléhavé telefonické hovory osob volajících o pomoc.
Napsal: 12.05.2008 15:24
od David Dvořáček, DiS.
pro E.M.T.
Já nosím modrou hvězdu jak na uniformě (PS II) tak na zásahové helmě GALLET, pokud jsem někde jako oficiální záchranář tak mám přes FIREMAN V. výstražnou vestu s reflexním nápisem "Zdravotnický záchranář". Je to z důvodu, že si mě občas velitel zásahu přímo vyžádá na poskytnutí první pomoci pokud je potřeba u zásahu, dále pokud příjede ZZS tak se také rychleji orientují a v neposlední řadě je to pro mě závazek - mé znalosti, dovednosti a zkušenosti musejí v této oblasti daleko převišovat to co znají a umí ostatní. K návrhům jak dále postupovat s "Hasičským záchranářstvím" podléhám nyní trochu skepsi. U nás se stavý z hora a naše iniciativa vychází ze zdola. Pokud někdo z GŘ HZS ČR nařídí, že u JPO budou zdravotníci, kteří se budou starat o první pomoc (nejde o nic jiného než odborněji zvládnutá občanská povinnost, nikoliv suplovat ZZS), budou provádět školení ostatních členů hasičského týmu a budou mít na starosti správu zdravotnického materiálu v zásahových vozidlech JPO, tak to bude považováno za obrovský objev. Pokud mi ze zdola si za své peníze, ve svém volném času utvoříme odborné vzdělání a budeme chtít ukázat, že něco umíme, tak to bude pokládáno div za trestný čin (co kdyby se hasič při záchraně spletl a nedej Bože někoho poškodil). Je to o prioritách. U nás je vše rozškatulkovaný a pokud se nenajde správná škatulka, tak je to špatný. Odbornou první pomoc dělá ZZS, technickou první pomoc HZS ČR, co je mimo to je "špatný". Je to můj subjektivní pohled, jistě mi mnohými bude vyvrácen, možná někým potvrzen. Právě potřebuji, aby se k tomuto vyjádřilo co nejvíce lidí, jak z hora, tak z dola. Zatím, dle rozdaných dotazníků na diplomku, si většina hasičů myslí, že zdravotnická odbornost by byla potřeba, jsou však i případy, že jsou i rázně proti. Je to věc polemiky. Zatím mám vyjádření z GŘ HZS ČR, kdy letošní rok chystají pilotní kurs v Chomutově - Řidič dopravy nemocných a raněných pro přílušníky HZS ČR (určeno pro stanice ve velkých městech). Pak by měli hodnotit využitelnost a náklady. Vyjádření ze strany SH ČMS nemám. Občas se někde v Hasičských novinách nebo v Alarm revue objeví, že se chystá obnova funkce hasič-samaritán. Údajně se na tom mělo začít pracovat po II. řádném sjezdu v Klatovech, ale víc o tom nevím. Chtělo by to trochu sjednotit. Dle mého názoru není každý profesionální hasič automaticky Hasič-záchranář, v mém pojetí je záchranář specialista na poskytování předlékařské první pomoci a speciální záchranu. Všichni co nemají odborné zdravotnické vzdělání by dle mého pohledu neměli užívat název záchranář ale např. zdravotník. Označení modrou hvězdou života u těchto specialistů je myslím naprosto v pořádku, označení červeným křížem je možné pouze členů ČČK, vojenských zdravotnických jednotek v době míru a v době války předurčených pomocných zdravotnických jednotek - volná interpretace, je na to zákon. Užívání znaku Červenéh okříže musí být schválené národní organizací červeného kříže.
Napsal: 12.05.2008 15:24
od David Dvořáček, DiS.
Kde to již funguje
ZDRAVOTNÍCI A HASIČI V JEDNOM
Specifikem bratislavských hasičů je předlékařská pomoc
V roce 1994 se začala na Městském požárním zboru (dále MPZ) formovat zdravotnická služba která svým působením rozšířila sortiment záchranných aktivit, poskytovaných obyvatelstvu Bratislavy. Služba zasahuje při rozličných haváriích, nehodách, živelných pohromách tak i při samotné zásahové činnosti na požářišti. Metodickým a odborným garantem zdravotnické služby je ředitel Záchrané a dopravní zdravotnické služby města Bratislavy.
Mezi základní úkoly patří
• Poskytování odborné zdravotnické první pomoci požárníkům a civilům na místě zásahu a zabezpečení jejich dalšího odborného ošetření ve zdravotnickém zařízení;
• Výpomoc vozidlům RZP při zvýšeném požadavků zásahů zdravotnické záchranné služby;
• Školení a výcvik pracovníků MPZ v problematice poskytování předlékařské první pomoci.
Personální obsazení zdravotnické služby MPZ tvoří deset pracovníků:
• Vedoucí oddělení, lékař s odborným zaměřením ARO;
• Šest zdravotnických záchranářů, absolventů SZŠ, obor zdravotnický záchranář, kteří mají zároveň absolvovaný základní požárnický výcvik;
• Tři paramedici, požárníci, absolventi paramedického výcviku v poskytování odborné přednemocniční urgentní péče.
Zdravotnická služba disponuje ošetřovnou na zákroky ambulantní povahy a zásahový vůz na bázi Nissan Patrol. Vozidlo je vybaveno na komplexní urgentní přednemocniční péči, vyprošťování a zvládnutí požárů v zárodku. Posádka v terénu pracuje na úrovni RZP bez lékaře, avšak vybavení umožňuje vykonávat i lékařské zákroky v přítomnosti lékaře na místě nehody.
Nepřetržitý provoz oddělení je zabezpečovaný ve třech 24hodinových směnách. Na každé směně tvoří trojčlennou zásahovou jednotku požárník-paramedik a dva zdravotničtí záchranáři.
Zdravotnická služba MPZ se zapojila do konzultací se Záchrannou službou města Bratislavy o účasti na přípravě integrovaného záchranného systému města Bratislavy a v horizontě roku 2000 plánuje rozšíření služby o lékaře na 24 hodin denně a sanitní vozidlo.
Zdravotnická záchranná služba u Hasičského a záchranného sboru Bratislava měla v roce 2004 již desetileté výročí od svého zřízení. Chtěli vytvořit skupinu, která by dokázala poskytnout předlékařskou pomoc v podmínkách zásahu. Prioritou je však poskytnutí pomoci příslušníkům. První týdny provozu byly rozpačité, pak se ukázalo, že zřízení této služby je opravdu opodstatněné, umožňuje ve velmi krátkém čase pomoci hasičům i ostatním zraněným přímo na místě události.
Posádku sanitního vozidla tvoří dva paramedici a jeden diplomovaný záchranář. Jsou to hasiči, kteří kromě odborného výcviku absolvovali školení středního zdravotnického personálu. Na centrální stanici v Bratislavě je jedno výjezdové vozidlo a druhé záložní, které se používá běžně i pro ostatní stanice. Úkolem posádky sanitního vozidla je práce se zraněnými na místě zásahu poté, co jsou vyneseni ven z objektu nebo vyproštění z automobilu. Zdravotníci nejsou školeni pro práci ve výškách nebo jiných abnormálních podmínkách. O jejich nasazení u zásahu rozhoduje operační důstojník. Na úrovni Prezidia HaZZ se nyní řeší možnosti rozšíření předlékařské pomoci u hasičů i na další stanice či kraje.
Rychlá zdravotnická pomoc – specialita podnikových hasičů – RZP
Základním posláním podnikových hasičů je ochrana majetku zřizovatele sboru a záchrana života a zdraví zaměstnanců. V některých závodech se podnikový hasiči podílejí na rychlé zdravotnické pomoci a na transportu pacientů. Hasičská záchranná služba pracuje u HZSP ŽDB GROUP a.s. Bohumín; Třinecké železárny a.s.; Barum Continental, spol. s r.o. Otrokovice; Tatra a.s. Kopřivnice; ZENTIVA, a.s. Praha; Aliachem, a.s., o.z., Synthesia Pardubice-Semtín; Mostecká uhelná a.s.; Sokolovská uhelná a.s.; Doly nástup Tušimice; Kaučuk a.s. Kralupy nad Vltavou; Spolana a.s. Neratovice; AERO Vodochody a.s.; Chemopetrol Litvínov a.s.; DEZA a.s. Valašské Meziříčí; Letiště Brno a.s.; Letiště Ostrava a.s.; Záchranná požární služba letiště Praha-Ruzyně; VHZS Letiště Náměšť nad Oslavou a Přerov; SDH podniku Žďas Žďár nad Sázavou. Mimo tyto jednotky zajišťuje předlékařskou první pomoc HZSP ČEZ Elektrárny Mělník a JE Dukovany, Sellier Bellot Vlašim, Hasiči Bosch – Bosch Diesel s.r.o Jihlava.
Dříve: HZSP TA Škoda služby Plzeň, ZPÚ ANZP Mladá Boleslav, ZPÚ Vlárské strojírny Slavičín, ZPÚ ŠKODA Hradec Králové, ZPÚ Královopolská Brno, ZPÚ ŽBC Hrádek u Rokycan, SDH Svit Gottwaldov-Zlín (vlastnily sanitní vozidlo). Zajišťovali předlékařskou pomoc HZSP Válcovny plechu Frýdek Místek, ZPÚ Zetor Brno, tovární hasičský sbor firmy Wichterle a Kovařík, tovární hasičský sbor První brněnská strojírna Brno, dobrovolný závodní hasičský sbor Karlovy huti. Hasičský sbor při uhelném dole Heiriches-Glück-Zeche později Důl Evžen v Petřvaldě, Sbor Louisovy Jámy ve Vítkovicích byly vycvičeni pro první pomoc při důlní katastrofě. Samaritánské oddíly hasičských sborů továrních Fy. Benedikt Schrolle a Herman Pollak z Náchoda během I. světové války se velmi humanitárně uplatnily při ošetřování raněných při transportech po příjezdu lazaretních vlaků do zajateckého tábora.
